15.-18. den (z Bergenu do Svelviku)

Původní plán byl, že pojedem s Terkou do Bergenu, o kterém Noři říkaj, že to je nejhezčí město v Norsku, takže samo že i nejhezčí město na světě. A to asi fakt je, aspoň podle fotek. Večer před odjezdem sme ale změnili plán, páč musíš ty vole uznat, že v tomhle může jet do Bergenu fakt jenom Bergeňák (na tom obrázku je předpoveď z týdne, co následuje, ale to máš jedno, je to furt stejný, v Bergenu totiž prší furt, takže moje nový vysněný povolání je být bergenský meteoroleg, to ti při práci na předpovědi moc kouře z hlavy asi neunikne):

Tak že pojedem prej do Kristiansandu, což je největší město na jižním pobřeží Norska. Pokud možno to dopracujem až na Lindesnes, nejjižnější norský cíp. Takže se takhle ve středu ráno seberem, dojdem k benzince na oslovské periferii a začnem stopovat. Je ještě větší horko, než sme doufali, a brzo se začnem smažit. Horko, jediná norská skutečná dálnice o dvou pruzích (typická norská dálnice = jednoproudová cesta přes lesy a jezera hlava nehlava), cedule "KR.SAND", můj palec a nevěřící Norové ve svých bavorácích a mercedesech. Uplyne tak dvacet minut a staví první auto. Borec že sice nejede do Kristiansandu, ale jede do Drammenu, městu pár desítek kiláků na jih. Jedem? Jasně.

Kecáme a žvatláme, když borec na nás:

"Hele vy nejedete do Kristiansandu. Kapiš? Jedete se mnou do Svelviku. Tam pokosíte trávu tchánovi mýho kámoše. Dám vám za to tisíc noráčů. OK?"

Čumnu na Terku a její pochybný výraz mě utvrzuje v tom, že to je super nápad. Kývnem mu a už si to štrámujem směr Svelvik. Cestou nám náš nový boss jménem Stamati dá pivsona a koupí nanuka, ve Svelviku nám ukáže svůj dům, půjčí auto, kterých má nejmíň pět, a zacvaká dvě kilča noráčů za místní kemp, kde si postavíme stan. Kemp to je docela spoko a spoko je i Svelvik:

Ještě ten den nám Stamati ukáže dům jedněch důchodců, kde budem pracovat a ještě ten den se taky dáme do práce. Naše konverzace vypadá asi nějak takhle:

Stamati: "Budete pracovat tady. Půjčím vám auto na pár dní, tu máte klíče; spát budete v kempu. Kdy můžete přijít? Je devět ráno moc brzo?"
My: "E-e."
Stamati: "OK, tak v devět buďte tady. Snídani dostanete tu. Pracujte tak rychle, jak chcete, odejděte, kdy chcete. Dostanete taky oběd a nějaký piva. OK?"
My: "OK."
Stamati: "Dostanete taky 500 noráčů na den včetně dneška. OK?"
My v duchu: "Ne asi ty vole."
My ve skutečnosti: "OK."

Odjede a nechá nás u domku dvou důchodců, kteří nám dají pár pokynů a my už víme, že tu strávíme nejmíň dva dny zahradničením. Pracujem tak čtyři hodiny, pak se rozloučíme se staříkama a jedem spát do pár kiláků vzdáleného kempu.

Druhý den ráno, tzn. ve čtvrtek, sme v devět u staříků. Na snídani máme pomeračnový a jablečný džus, čaj, slaninu a párky, sardninky, gjetost (kozí sýr) i gulost (žlutý sýr), salám, játrovou paštiku a pečiva do aleluja. Zblajznu, co můžu, a jdem makat. Práce spoko, prostě kosení trávy, trhání keřů a tak, nic těžkýho a taky tě to celkem baví, když s každým vytrhnutým keřem vidíš, jak staříkovi roste úsměv. Během práce dám pár piv, na oběd máme dva druhy ryb, brambory, pivsony, nějakou tu omáčku, mrkev a omáčku. Nacpu se jak pán. Večer nám dá stařík šest piváků na "happy night".

Doplazíme do kempu a dem se koupat v moři. Když ujdem tak sto metrů a furt máme vody po kolena, to vzdáváme, já se spláchnu aspoň v tom málu a dem jíst. Když nejíš půl dne, tak si pochutnáš i na sardinkách a chlebu, to mám vyzkoušený.

V noci přišel chcanec jak když venčíš psa po polární noci, ale stan nám nepromokl, takže velký dík do jižních čech Lucce a Elišce, co nám ho tu nechaly.

Pátek sem zas kosil jak pán, plnil trávou pytel za pytlem a pil pivson za pivsonem. Takhle to vypadalo, když sme přišli:

 A nějak takhle, když sme odcházeli:

Pracovní tempo je ale třeba nepřehánět, páč NIC se nemá přehánět - máma mi to tloukla do hlavy už od mala, takže, mámo, dík:

Na oběd - teď si to představ, jak to máš šecko na plotně - hrachová kaše, brambory, osmahlá cibulka, karbenátky, omáčka, brusinky, dresing, pivson, maras.

Plný jak záchranný člun z Titaniku se dám do roboty, kolem třetí ale končíme, dostanem každý patnáct stovek a jdem si po svých. Ve Svelviku si koupíme nealko pivsona (vyjde tu asi 5x levněji než alko), páč nejsem zas taký frajer, abych dal přes kilo za lahváč gambáče.

Pak sme šli na místní divadlo. Čumíme jako jediní široko daleko přes plot, ostatním - samozřejmě - nepřišlo divný dát tři kila noráčů za ochotnický představení. Moc se tam toho neděje, furt se tam zpívá jak na lesi a herci se furt rojí ze všech stran.

 Po divadle dem dom, resp. do stanu oroseného jak láhev z Jarošovského pivovaru. Ještě si uděláme party v autě, což je asi jediné suché místo daleko široko.

V sobotu vstanem a obloha je jak vymetená. Přijede Samati a jedem eště vyhodit pár věcí. Norský sběrný dvůr vypadá asi tak, že máš pole s desítkama kontejnerů, které sou určené pro věci typu "impregnované dřevo", "neimpregnované dřevo", "větvě", "piliny" apod. A div se, třídí i třeba okna, sádrokartony, oblečení, všecko.

My: "Samati, proč to tak podrobně třídíte?"
Samati: "Proč? Dyť to máš jednoduchý. Všecko, co tady třídíme, se nám vrátí. Třeba tady do tohodle kontejneru hážem starý bojlery. Fabrika ve vedlejší vesnici je zas roztaví, udělá z nich nový bojlery a my si to zas koupíme zpátky. Zaplatíme za to sice hromadu peněz, ale vyplatí se nám to. Vydělám na tom totiž já, páč nemusím platit za likvidaci starýho bojleru, vydělá na tom vesnice, páč má many z každýho kontejneru opadu, který de ven, vydělá na tom firma, co odveze ty bojlery, vydělá na to fabrika, co je přetaví a vydělá na tom stát, který to všecko zdaní."
My: "No to je ale blbý ne, platit daně?"
Samati: "Co? A proč? Daně jsou přece supr, já je platím rád. Sto procent je u nás normální daň. Dyť všecko, co dáš státu, se ti vrátí. Ať už na nemocenské [norská nemocenská = plat, jako když pracuješ], důchodu [norský důchod = plat, jako když si pracoval] nebo čímkoli jiným. Hodně dám a hodně dostanu. Když si v nouzi, vláda se o tebe dycky postará. Dycky. Jednoduchý, ne?"
My: "Yes. Ale daně tu máte přece tak vysoký!"

Samati: "To jo, ale jak na co. Vem si cigára. Cigára u nás stojí nejmíň stovku noráčů [od 350 Kč výš], protože škodí zdraví. A proč by měl kurva stát platit na někoho, kdo dobrovolně škodí svýmu zdraví? Když dá stát na cigára daň pár set procent, má jistotu, že si kuřáci zaplatí náklady na svoji léčbu sami. Kapiš? To je přece tak jednoduchý. Tak třeba skoro všecky léky tu máme zadáčo, ale léky pro starý nevyléčitelný kuřáky stojí tolik, že i pro Nora to je pálka jako prase, takže si to dvakrát rozmyslíš, jestli se ti vyplatí kouřit, nebo ne."
My: "Yes."
Samati: "Abych se vrátil k původní otázce: třídíme tu odpad, protože znovu se dá použít všecko. Všecko. Kapiš? Vozíme tu třeba staré dřevo ze zahrady a za pár roků si ho kupujem zpátky v podobě štěpěk, se kterýma topíme. Ale děláme to rádi, protože štěpky tu vyrábí náš soused, kterého tak podporujeme a on zas chodí nakupovat do obchodu druhýho souseda. Kapiš? Dyť to je tak jednoduchý"
My: "Yes. U nás by to asi moc nefungovalo"
Samati: "Potrvá generace, než budete tam, kde my - tak to prostě je. Musíte začít od píky a musíte začít hned."
My: "Yes, we must."

Debaty se Samatim nás prostě ujišťují o naší demenci, takže radši eště trochu zapracujem a on nám koupí na cestu domů tří litráky červenýho vína a hodí nás do Drammenu. Tam se s náma rozloučí větou: "Nejlepší věc, co můžete udělat, je dokončit školu v Česku, naučit se trochu norsky a odstěhovat se sem. Norsko je země pro dobrý lidi jako vy; je to taky země, kde to funguje tak, jak by to mělo fungovat všude jinde. Pamatujte, všecko je o lidech." Spíše dojebaní než polichocení se s ním loučíme. V Drammenu toho zas tak moc k vidění není, tak si to vyšlápnem aspoň na místní atrakci Spiralen, prdíme na stopa a dem na vlak - šak co, 70 noráčů nás nezabije, máme jich plný batoh.

Dojdem na kolej, nakoupíme rybí filety, brambory, rybí puding (jo vole, slyšíš dobře, normálně puding z ryby, až dojedeš, tak ti to udělám), olivy a čokoládu a pak s Terkou uděláme véču pro Báru a Rézu. Vypijem víno a já si po dlouhý době užívám skoro opileckej stav tím, že do pátý hodiny ranní poslouchám koncert Queen z Montrealu roku 1981 (trapas, vim) a píšu tuhle divnou story o tripu, který se vlastně nekonal.