Já: "Bydlím v Oslu na té a té ulici. Najdeš to, ne?"
P: "Já nevím, to je fakt složité celkem."
"Tak si vytiskni mapu."
"To nezvládnu najít ani s mapou."
OK, P., tak já pro tebe skáknu na ten busák, ne každý umí zacházen s mapou, no ne? Koneckonců, učený z nebe nespad a já taky třeba neumím počítat maticové funkce. Tak tam čekám a přijde týpek, který byl - ehm jak to jen říct? - od pohledu hodně ne nedivný. Šak co, každý nemůže být kořen jako Palo či Křenek. Tak s ním takhle brázdím ulice města, páčím z něho, co vůbec dělá a tak. Moc se mu mluvit nechce, vlastně mám podezření, jestli ty dvě věty, co mi zatím řek, nemá naučené nazpaměť z nějaké anglické brožury. Koulí po mě očima, jako když nalitému spadne do oka pivní muška. Mám pocit, že na mě musí házet hlínu jako bejk. Studuje prý práva v posledním ročníku a chce být soudce. Pořád přitom těká těma očima a cení na mě zuby, což je zvláště divný v tom, že mu rostou dovnitř. Už se pomalu smiřuju s tím, že mě v noci probodne. Nejspíš něčím tupým, protože nůž si do letadla přece vzít nemoh. Třetí věta z něho vyleze jako na zavolanou:
P.: "Když sem byl v Americe, dovezl sem si odtamtud velký ocelový kříž s Kristem. Na letišti mi ho chtěli vzít, že bych s tím mohl někoho probodnout, ale nakonec mi ho nechali."
My o vlku a hle, ono to bude fakt ubohý vtip: špatný religionista probodnutý tupým Kristem. No potěš koště. Přijdem ke mě dom. Borec vytasí z báglu papuče, ručník a pyžamo. Pečlivě to složí do komínku a položí na zem. Jo, tendle typ vrahů bývá dost pečlivej! Volá mu jeho matka. Vytáhnu mu matraci. P. zašmátrá v batohu, vytáhne spacák a polštář (!!!). Načechrá to, zaxichtí se na mě jakože smajl a já mu du uvařit čaj. Na chodbě potkám Anu z vedlejšího pokoje, která hodí pohled na P. a pak na mě a prstem si zakrouží kolem spánku. Hodím na ní zoufalý pohled a pokusím se o úsměv: jelikož budu za chvíli probodnut, chci, aby si mě pamatovala s úsměvem na rtech. P. na véču spořádá tři housky. Ana přijde za náma do kuchyně a nabídnemu sýr. P. přijme a podívá se na mě stylem "ta holka je divná, co?". Už nevím, jak se tvářit, tak kecáme s Anou a borec pomaličku ujídá další housky. Leze z něho, že zítra chce navštívit parlament a zbytek mu je jedno. OK, může být, každý má priority jinde. Vypráví ještě o tom, kolik mají v jeho zemi nejvyšší tresty za obzvláště brutální činy. Už mi to ani nepřijde podezřelý, o jeho sklonech sem přesvědčen už dávno. Pak dem spát. Moc se mu nechce, ale já ho přesvědčím, že je nejvyšší čas. Tak jo. Dá si věci do komínku a položí si je na papuče vedle sebe. Popřeje mi dobrou noc, něco si šeptá tak deset minut a usne. Poslouchám jeho dech. Je fakt dobrej, fakt vypadá, jako by spal. Ještě předtím, než usnu, mi bleskne hlavou, že je fajn, že ho Ana viděla, že pak ho může identifikovat. Druhý den ráno se stane zázrak: vzbouzím se a marně hledám kus kovu v těle.
Ráno se P. nají, přijme hovor od matky. Já ho kousek vyprovodím, protože mi tvrdí, že není schopen najít cestu do centra i přesto, že sem mu dal dvě mapy, ukázal směr z okna a popsal cestu. Ještě mě dorazí otázkou, co má dělat, kdyby se ztratil, jestli je lepší se zeptat lidí nebo jít rovnou na policajty. Těsně, než odešel, pořídil sem jeho tajnou fotografii:
Ráno to potřebuju rozdýchat, tak si koupím tady to santaklausovské psycho:
Je to něco jako vyčpělé pivo z cedru, jako bonus s nulovým procentem alkoholu. Ideální pro návrat do reality, na zácpu nebo na to, aby ses po ránu pořádně nasral. Na mě to zapůsobilo ve všech směrech.
Geniální! :D
OdpovědětVymazat