úterý 23. října 2012

63.-70. den (Trondheim)

Z kolejí sme vyšli v úterý 16. října v deset večer. O hodinu později sme se už rozjížděli ve vlaku směr Trondheim, 500 kiláků na sever vzdálené třetí největší město Norska a bývalé hlavní město. Druhý den v sedm ráno už sme přistávali v centru Trondheimu. Že sme se přiblížili polárnímu kruhu sme poznali tak, že tu bylo šero i v devět dopoledne a stíny si měl celý den aspoň dvakrát delší. Vyzvedli sme si klíče od bytu od Radky, kterou sme hostili o pár týdnů dřív, a šli k ní dom. Přes starou čtvrť.


V Radčině baráku sem se cítil jak doma, tež tam bydlela Réza.


Pak sme šli zas do města. Kolem dřevěných garáží


sme došli ke kostelu, kaj sem to natáh jak kšandy na pivas.



No a pak sme pokračovali v Trondheim túr.








Den sme završili na pevnosti, která stojí překvapivě na kopcu. Máš kolo a nechce se ti šlapat do kopce? Neva, tady to psycho tě vyveze až navrch.




Další den sme se vydali směr Estenstadhytta, turistická chata nedaleko města. Zjistili sme, že rána tu sou slunečné, ale stejně to furt vypadá jak před setměním,



že pampelišky tu kvetou zásadně v "posledním víkenu bez sněhu",


že mech roste nejen všude na zemi a na stromech,


že k chytání ryb nemusíš mít povolenku, ale stačí SMS,

a že Piráti sou všude.


A konečně Estenstadhytta.




Pak bylo na čase jít zpět, bo bylo třeba plánovat další dny. Přes eko čtvrť



sme došli k Radce,


kde sme se zabydleli raz dva.


Pak sme seznali, že další dny nestrávíme na kabině blízko Trondheimu, ale hezky na 120 kiláků vzdálené kabině jménem Vekvessætra, něco kolem 800 metrů nad mořem, takže sníh a led nevyloučen až očekáván. Lístek na vlak tam stál skoro tolik, co noční vlak z Osla do Trondheimu, takže sme moc nepřemýšleli a už to jelo:


Možnost bloudění v horách sem zazdil zkušenou mapou.


A tak sme šli spát a tak sme v pátek ráno stáli na výpadovce mojí oblíbené é šestky, co jak na ni nasedneš u dánských hranic, tak tě vyšoupne na konci světa až za Tromsem, kde už nežijí ani sobi. První auto na sebe dalo dlouho čekat: inženýrka, co staví domy, a co nás vysadila tam, kde nebylo nic, než zima, mlha a vlhko.



Tak sme šli a šli podél dálnice, až nám zastavil Nor v jetém autě, které mu slouží jako kancl, ubytovna a pracovna. Vysadil nás klasicky na dementním místě, tak sme zas následovali dálnici a po pár kilometrech stopli skoro dědulu, který nás hodil až do Fagerhaugenu, části Oppdalu a naší cílové destinace.


Tam sme přijeli přesně na čas, abychom se setkali s lidma, které sem nikdy předtím neviděl, ale ke kterým sme se nějakým způsobem dostali přes Radku a kteří nás s sebou brali na kabinu. Ta byla eště ňákých dvanáct kiláků podmáčenou pustinou.





Chata spoko jak cip. Ni voda, ni elektrika.


Večer sme liskli borovičku


a šli na kutě, teda spíš na palandy. V sobotu dopoledne sme se zrojili před chatou,




a vyrazili do kopců kolem. Nejdřív krajina typu Mordor, kde se od nás oddělily holky - Martina nemohla chodit rychle, protože prý má krátké nohy. O tři hlavy menší a třikrát rychlejší Terka se tak obětovala a zůstala s ní.


No a pak prostě Norsko na podzim u polárního kruhu, no. Sníh, sobi, žádné značení, takže to pereš hlava nehlava, led, mokro, zima, vítr, furt tma jak před setměním, slunko výjimečně, všecko je těžce daleko, i když to vypadá těžce blízko.















Na kabinu sme došli těsně před setměním. Přijela tam mezitím další skupina lidí. Kluci doufali v bíčvolejbalový tým norských reprezentantek do 21 let, přijela ale skupina trondheimské katolické mládeže. Spoko, aspoň budou zticha. Tohle sem si aspoň myslel prvních pár minut. Když začali tasit z každé druhé kapsy piváky a tvrďácký chlast, tak sem sklapl. Zliskali se jak páni a zpívali šrílanské a další hymny. Ve své zliskanosti donutili zpívat českou hymnu i Terku.


V noci sme vyhlíželi polární záři, ale viděli sme akorát tak hovno. Druhý den ráno sme se nenápadně vytratili a šli zas na dálnici na stopáka. V tomhle můžeš spát,


v tomhle se chovají sobi,


a tohle je prototyp chaty, kde Noři tráví víkendy: satelit, džípák, vlajka a poďme.


Tentokrát to byl stop-nestop. No prostě víc jak 15 sekund sme nestopovali a už se vezem s parádní ženskou směr Trondheim. Ten den sme už jenom spočívali a večer zašli do místního studentského centra, promítal se tam Pulp Fiction a byly tam vafle a čokoláda za pět noráčů. No neber to. V pondělí ráno sme dali snídani jak páni,


počkali na Radku s její stopovací příhodu z Trondheimu do Tromsa a šli pomalu na vlak. Jelikož jel až v jedenáct v noci, eště sme čekovali město,




a jako správní knihovníci zazdili čas v knihovně.



Do Osla sme dorazili v úterý v sedm ráno. Přivítala nás větší kosa, jak na severu. Kdybych se teďka pár týdnů neozval, tak mě hledejte na ostrově Hibernia, kde Guiness teče proudem a ochrannou ruku nad tebou drží zelený Patrik.

4 komentáře:

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Míšo,
    tak si představuji dojít na konec světa...

    OdpovědětVymazat
  3. jsi si jisty ze nebudes muset vracet to stipko, moc sem te v te skole zatim nevidel...

    OdpovědětVymazat
  4. AHoj Míšo...Jak to tak vidím, tak mám uplně jet chut hned do Norska. Čtu blog každý den stejně jako od Kači. Máš to tam v tom Norkově super. Teda to aspon tak vypadá, podle toho, co píšeš. Užij si to. Pavla z HO.SU.

    OdpovědětVymazat