52.-54. den (stopem do Švédska)

Na stopa sme s Rézou vyrazili v sedm ráno. I když byl cíl toho rána v nedohledné mlze, byl jasný: Göteborg, klíčový skandinávský přístav a druhé nějvětší město Švédska vzdálené kolem tří stovek kiláků jižně. Jeli sme tam za Tomášem, kterého sem hostil minulý víkend. Okolo osmé sme zaujali bojovou pozici na oslovské periferii a začali válčit. Uplynulo asi čtvrt hodiny a staví první kára. Supr. Borec otevře dveře a řekne nám, že z busáku jezdí pravidelné linky na trase Oslo-Göteborg a že by nás kousek třeba i vzal, ale má jen jedno místo v autě. OK borče, fakt dík, užitečné info. Takže bek tu fajt. Uplyne asi hodina a nám je fakt kosa - slunko nikde, trocha mlhy, vedle moře. Když už sme promrzlí jak prkno v kadibudce, staví první kára. Lotyšský pracant nás doveze tak 30 kiláků za Oslo a vysadí uprostřed ničeho. No ty voe. Stopovat na dálnici se samo nesmí a v zemi, kde dostaneš flastr tisíc euro za překročení rychlosti o čtyři kiláky, bych pokutu fakt dostat nechtěl. Réza se chopí iniciativy a připne mi ceduli s nápisem finální destinace na batoh a dem podél dálnice. Ujdem pár set metrů, když nám staví Nor-zachránce v džípáku a sveze nás asi padesát kiláků. Vysazuje nás na benzince těsně potom, co sme vyjeli z totální mlhy. Na benzince dáváme kuřpauzu a Réziny palačinky s hráškem, taky Réziny palačinky se sýrem a docpáváme se Rézinýma palačinkama s marmeládou. Vše vypadá dobře, slunko svítí, výjezd z benzinky se zastávkou jako ideální místo na stopa. A taky že jo, za dalších pár minut už se pěkně vezem se staršíma manžílkama a popojíždíme dalších 50 kiláků. Vysazení sme na odpočivadle, kde to není na stopa nijak parádní. Kde na dálnici je, že. No tak stopujem a stopujem, když na nás někdo z odpočivadla zapíská, ať se otočíme - asi sto metrů za náma stojí kamion a bliká a troubí jak o život. V tom dálničním kraválu prostě nebyl slyšet. Doběhnem ho, otevřem dveře a v nedohledné výši si trůní dost jetý borec v teplákách řka: "No Engliš". Neva, vylezem do té hůry a už si to štrámujem jak páni. "A odkud že to, pane, ste?" "Poland, Poland". To bylo přece jasný už od začátku. Tak mluvíme českopolštinou a z borce vyleze, že nás hodí až do Göteborgu. Ou je! Jedem skoro eště tři hodiny, ono ten náklaďák zas tolik netáhne. Réza celou cestu prospí jak baron v kočáře a já bavím Poláka tím, že občas řeknu nějakou sprosťárnu na projíždějící řidiče nebo srovnávám sociální důsledky prohibice v Česku a Norsku.

Konečně sme v Göteborgu.

Než dojdem do centra, sou štyry odpoledne a spustí se lijavec a neustoupí do konce dne. Navštěvujem rybí trh,

 čtyřpatrový sekáč, největší, co si dovedeš představit,

pár dalších šopů a hlavně Systembolaget, kde se dá jako na jediném místě ve Švédsku koupit pitivo s voltáží. 

Objevujem třílitrové víno v sáčku za 130 sekáču a chvíli na to už ho ucucáváme na katedrálních schodech.

V osm se střetnem před Göteborskou univerzitou s Tomem, který nás zavede k sobě do parádního bytu jak ze Školy zlomených srdcí.

Uvaří nám švédskou večeři ála IKEA,

po které nejde jinak, než do pozdní noci liskat víno, dokud nevidíme dno pytle.

V sobotu se zbouzíme v dost pozdním ránu, spíš teda začínajícím odpoledni. Šak co, dovča ne. Dostanem snídani jak vystřiženou z ikeáckého katalogu a dem ven.

Jako první navštěvujem botanickou zahradu s jeskyní,

pak přes dřevěnou čtvrť

se dem podívat za losama do ZOO parku.

Za místo na oběd volíme pevnost Skansen Kroan s výhledem na celé město. 

Usadíme se na dělu, k obědu se podávají divné ryby a tmavý švédský pivson v plechu.

 

Zbytek odpoledne trávíme flákáním po parcích, sklenících a přístavu. 

V osm dáváme sraz s Tomem a jeho italskou kámoškou Frančeskou. Zavedou nás na party jak z blbého filmu. Patnáct lidí, nikdo nezná víc jak čtyři lidi, každý odjinud, hromada piv a do půlky party nevíš, komu byt patří, nicméně podle určitých indicií to byl masožravec.

Druhý den vstáváme v osm, ale stejně nám trvá další tři hodiny, než dojdem na periferii a rozbalíme to na výpadovce. Réza háže koketující pohledy na projíždějící auta, já se snažím tvářit jakože nejsem dement, že to, co mi křiví ksicht, je slunko naproti a přicházející kocák, kterého sem sice zahnal ranním pivsonem, ale žádné další antikocáky už sem neměl, takže nastal čas se s ním setkat fejs tu fejs. Stojíme dobré dvě hodiny, když staví učitelka švédštiny, co zbožňuje německý trash metal a české pivo a hodí nás kousek po cestě na benzinku. Z té nás brzo zebere nažehlený borec v bavoráku. Réza ho drtí otázkama typu "A lovíte losy? A máte jachtu?". Další výpadovka vypadá docela mrtvě a já už se smiřuju s tím, že strávíme noc břehu místního fjordu. Réza se ale jen tak nevzdává, zaujme výhružně bojovou pozici, 

a věř nevěř, za pár minut staví hippie borka v hippie autě.

My: "To je super auto, to je tvoje hippie kára?" 
Hippipe borka: "Ne, to je hippie kára mýho kámoše, moje hippie kára je rozbitá." Aha.

Eště nás stihne pozvat do své eko vesnice a už nás zas vysazuje. Ujeli sme 120 kiláků na 4 auta, trvalo nám to asi 7 hodin. Naše stíny se nemilosrdně prodlužujou, Réza si navlíká bundu. A pak to přijde: další Polák, opravář rychlostních lodí v bílé dodávce.

Já: "Kam jedeš?"
Przemek: "Dvacet kiláků..." Já v duchu: "Prdele už!" "...před Oslo." Já nahlas: "Uááááááu!"

Takže jedem směr Oslo jak páni. Cestou se eště stavíme pro benál,

 

přejedem hraniční most,

a za slabé dvě hoďky už sme v Drøbaku.

Už je skoro tma, tak se rozhodujem hodit kakson na stopa a posledních 30 kiláků dojet busem, šak co, že stojí sedmdesát noráčů, furt lepší jak skončit na něčím nárazníku. Do Osla přijíždíme za tmy. Sem totálně vystopovaný, takže zbaběle odvolávám zítřejší výlet do Dánska, páč platit bus na letiště za víc peněz jak za letenku se mi nechce a zdvihat palec na dálnici nechci aspoň týden. Šak co, příští týden mi má přijet celkem 7 lidí, tzn. 7 potenciálních zásobovacích jednotek, takže sranda bude aj tak.

Photos by me & Réza.