112. den (blbá lednička)

Ráno sem zprovodil kaučserfery z mého světa a jal se dělat trochu něco do robotky. V deset začala Aně třídenní domácí zkouška. Chodím tu po špičkách a kýchám jenom do polštáře. Nabídl sem se, že ji připravím oběd. Ona že jo, ale jedině z jejích věcí. Zkušeně sem zašmátral u ní v lednici a z jejího jídla udělal omeletu jak pán, načež přišla černovlasá Paulu ze Španělska, co bydlí u nás na patře, a položila mi jednoduchý, celkem odzbrojující dotaz:

"Hm, ty sis pučil moje vajíčka, jo? I šunku, okurku a sýr, jo?"
"Ehm... pch§- what?"
"To je jedno, stejně mám dneska blbý den."

Velmi pozvolna mi došlo, že sem zašmátral v blbé ledničce (sou tu štyry). Nezbylo mi nic, než ji dát čokoládu, omluvit se a pozvat ji na zítřejší výlet. Odpoledne sem psal něco do školy zas, trochu se učil, čital a kvasil. Večer mě eště pozvala na véču Réza:

V noci sem seznal, že na mě fouká a mám v pokoji na okně rampouchy. Tak sem zkusil ucpat ten proklatý větrák zevnitř

i z venku. Obětoval sem svojí ponožku.